Jednoho dne, jako obvykle jsem byla na cestě do školy. Jakmile jsem vešla do třídy, přiběhli ke mě holky a oznámili mi, že k nám do třídy nastoupí nová spolužačka, která se jmenuje stejně jako já, tedy Nikola. Po druhém zvonění přišla do třídy naše třídní učitelka s jakousi zamlknutou tajemnou dívkou, která měla černé vlasy a tmavé oči. Musím uznat, že z ní šel celkem dost strach. Avšak nebyla jsem jediná, která z toho neměla dobrá pocit. Jelikož jsem seděla jako jediná ze třídy sama a jiná volná lavice nebyla, posadila paní učitelka tu tajemnou novou žačku vedle mě. Dokázala jsem ze sebe vykoktat něco co připomínalo ahoj. Ona se na mě jen tázavě podívala a pokračovala v chystání svých věcí na hodinu. Snažila jsem se od ní držet co nejdál, co to šlo. Párkrát jsem se s ní snažila mluvit, ale nikdy mi neodpověděla. Jen, když si ji zavolala paní učitelka k tabuli tak hlubokým hlasem něco řekla, ale stejně jí nerozuměl nikdo, kromě naší učitelky, která k ní musela nastražovat uši. Dny ubíhaly a bylo to pořád stejné. Nastal pátek a když jsem zrovna vcházela, jako obvykle poslední a pozdě, do třídy místo naší nové spolužačky Nikoly bylo prázdné. Říkala jsem si, že bude asi nemocná a tak jsem si oddychla. O přestávce si mě zavolala naše třídní učitelka do svého kabinetu a podávali mi jakousi obálku se slovy, že Nikola je nemocná, že k ní bydlím nejblíž, abych jí po škole odnesla úkoly, které se skrývali právě v té obálce. Trochu mi přešel mráz po zádech, ale musela jsem souhlasit. Nastal konec dnešního školního dne a já musela k Nikole donést úkoly. Výtahla jsem si tedy její adresu z té obálky a vydala se k jejímu domu, který byl ůdajně na konci našeho města. Už jsem se blížila, ale z dálky jsem viděla jen to, co vůbec nepřípomínalo něčí dům. Byla to jakási zchátralá budova, celá rozmlácená a zdi byli místy od krve. Byla zrovna zima a už touto dobou byla tma. Jakmile jsem viděla ty kapky krve, začala jsem se bát, ale ty úkoly jsem jí prostě musela donést, a tak jsem se vydala zazvonit. Ale žádný zvonek nikde nebyl! .. Otevřela jsem si proto dveře sama. Nebyli kupodivu zamčené. To my přišlo divné, ale ignorovala jsem to a vešla. To co jsem viděla mě šokovalo! Vevnitř bylo všechny zničené, od pavučin a nejmíň tisíc let staré. Ale nejhorší bylo, že teď přede mnou ležela moje spolužačka – mrtvá! Ležela tam v loži krve s ustrašeným výrazem. To už jsem nevydržela, začala ječet a vyběhla z domu pryč. Běžela jsem rovnou domů a pořád jsem nemohl uvěřit tomu co jsem viděla. Vyprávěla jsem to mámě, ta mi to samozřejmě nevěřila, ale pro jistotu se šla do toho domu se mnou podívat znova. Jakmile jsme otevřeli dveře, před námi se objevilo vše co jsem viděla předtím, kromě té mrvé dívky. Byla tam pouze ta louže krve. Odešli jsme tedy. Pořád jsem v sobě měla ten divný pocit, že Nikčino tělo někdo odnesl krátce před tím, než jsem tam byla s mámou. V pondělí ve škole nám paní učitelka oznámila, že policie Nikčino znetvořené tělo nalezla pár metrů od jejího domu, který byl na druhém konci města než jsem byla předtím já. Jak se to tělo dostalo do úplně cizího, sto let starého domu? To se asi nikdy nedozvím..